Co je to vlastně láska?
Někdy v březnu či únoru roku 2006 jsem napsal článek, v němž jsem se snažil popsat svůj názor na lásku. Dnes bych jej určitě už naspal trochu jinak, možná líp, ale stále s ním víceméně souhlasím. Od doby, kdy jsem ho psal, se toho v mém životě spousta věcí změnila a i leccos jsem prožil, avšak přesto je můj názor na věc pořád stejný, či dokonce jsem se v něm utvrdil. Článek má sice podivný název, ale snažím se jím upozornit na skutečnost, která mnoha lidem v dnešní době zbytečně uniká.
Srdce – ústrojí krve
Rozhodl jsem se, že napíši krátký článek o srdci, ne nějaký odborný, ale spíše poučný. Nebude se ani tak týkat srdce, jako spíše toho, co je s ním úzce spojeno. Pokusím se objasnit pár často, ale mnohdy nesprávně používaných pojmů. Například láska, zamilovanost, mít rád apod.
Smyslem tohoto článku není vymýtit omyl, že srdce je orgán, ve kterém vznikají či probíhají city. Je to sice často pronášeno, ale pochopitelně to pravda není. To má na svědomí mozek. Tento článek má mimo jiné za úkol nastínit význam slova láska a jeho správné užití a ukázat, jak je nesprávně používáno.
Ano, srdce nemá s city vůbec nic společného. Je to jen svalová hmota, samostatně řízená, mající za úkol okysličovat krev a vhánět ji tepnami do všech částí lidského těla. Nechci zde uvádět nějaké složité definice, které by stejně byly na tomto místě zcela zbytečné, neboť nejsou mým cílem.
Proč je tedy tak často znázorňováno jako symbol lásky? Proč je tak chápáno už od starověku? Protože nás při některých citech bolí, při jiných hřeje. Při některých svírá, při jiných je zase krásně uvolněné, jako kdyby si chtělo poskočit. Proč je tomu tak? Je to jednoduché. Tyto city a pocity vznikají uvnitř mozku a ten produkuje chemické látky, které jsou takto pociťovány uvnitř srdce, kde však nevznikají.
Ale pozor, srdcem jsou pociťovány pouze city a pocity, či jiné tělesné děje (nemyslím zrovna infarkt, který je jím určitě také dosti silně cítit:-). Chci tím říci, že láska vůbec není cit, a proto není srdcem pociťována!
Láska je vztah dvou či více osob, ať už jednostranný či vícestranný, který je nesobecký a nejlepší ze všech. (Je to poněkud zjednodušená a neúplná definice, ale lepší jsem nevymyslel. To však není důležité, neboť jde především o podstatu – láska není cit, ale vztah.)
Je třeba poznat rozdíl mezi city a láskou. Zdánlivě podobné city, jako je například zamilovanost, s ní nemusí mít klidně vůbec nic společného. Zamilovat se lze i bez lásky. Mít rád můžu i bez lásky. Jsou to pouhé city, které klidně můžou být spojeny s láskou, ale také nemusí.
Mít rád je cit, který určuje, že mi nějaká osoba či předmět vyhovuje, že se mi líbí, jsem mu nakloněn. Můžu mít rád nějakou osobu, protože je mi příjemná, ale nemusí se jednat o lásku. Stejně tak mám rád čokoládu, protože mi chutná.
Sloveso od podstatného jména Láska je milovat. Na tom není nic nejasného, ale mnohdy je až zbytečně často a nevhodně užíváno.
Proto můžou vyznít slůvka: „Miluji tě,” jako pokrytecká, a častokráte jimi také bývají. Bylo by mnohdy vhodnější spíše říci: „Jsem do tebe zamilován.” Je to mnohem přesnější a mnohem méně zavazující. Ba spíše dokonce vůbec nezavazující. To, že jsem někoho dříve miloval a teď ho třeba už nenávidím, se mnohem hůře přiznává, než když řeknu pouze: „Byl jsem do něho zamilován.” Lehce se přizná, že jsem se do někoho zamiloval…
Další věc, na kterou bych také rád upozornil je to, že na lásce není nikdy nic špatného. Nikdy není chyba někoho milovat! Je to naprosto správné. Láska není nikdy špatná či nevhodná. Nepopírám, že může někoho naštvat, ale je-li opravdová, je silnější nežli jakékoliv překážky.
Láska je docela cenná. Musí se udržovat jako vzácná rostlinka. Tu musíme zalévat a hnojit. Lásku je potřeba také chránit. Musíme se o ni řádně starat, aby neuvadla. Pokud někoho opravdu miluji, neznamená to zdaleka, že ho budu milovat pořád. Tento vztah se může ze dne na den změnit. Ale opravdová, často oživovaná a chráněná láska má mnohem více předpokladů k tomu, aby vytrvala.
Láska je udržována silou vůle. City vycházející z lásky brzy vyhasnou, ale pokud je silná vůle, láskou jen tak nic neotřese. Získat takovouto silnou vůli není vůbec snadné, prvním a hodně důležitým předpokladem pro její získání je chtít. Chtít překonávat překážky, i když budou možná zdánlivě nezvládnutelné.
Pokud jde o lásku, tak ta nikdy není sobecká. Pokud bych si myslel, že někoho miluji, ale myslel bych při tom na sebe a na vlastní užitek a blaho, nebyla by to vůbec láska. Ta je zaměřená především na tu druhou osobu. Dokázat se pro ni obětovat. Žít pro ni. Udělat ji šťastnou. Toto nikdy nezůstane bez užitku. Vždyť pomáhání druhým a obětování se pro ně dělá šťastného i mě samého.
Nakonec se ještě krátce vrátím k zamilovanosti. Je to opravdu silný cit. Zastírá smysly a tím brání člověku rozumně přemýšlet. Nechci tím snad říci, že by z chytrého člověka udělala hloupého, v tomto směru se toho moc zásadně nezmění (i když jak kdy). Je v tomto stavu sice mnohem těžší se soustředit, avšak já to myslím trochu jinak. Je obtížnější se vyznat sám v sobě. Ve svých citech. Zamilovanost se snaží namluvit, že danou osobu opravdu miluji. Ale skutečnost taková být nemusí. Po vyprchání zamilovanosti se všechno může z ničeho nic změnit.
City jsou velmi účinná zbraň, která nám pomáhá lépe snášet skutečnost. Ta bývá mnohdy tvrdá a nesnesitelná. City ji částečně zkreslují. Někdy ale i opačným směrem. Z dobrého nám může být klidně smutno a podobně. Avšak život bez citů by byl jako dům bez oken. Jako moře bez soli. Jako slunce bez světla. Zkrátka city jsou potřeba, jen je důležité si na ně dávat dobrý pozor.
23. 6. 2008 v 20:32
Krásná a povedená úvaha, hlavně pravdivá.