Pavel Voborský

Dnes je to přesně jeden rok od napsání prvního článku na mém blogu a tím pádem i od jeho spuštění. Během tohoto jednoho roku jsem napsal okolo dvaceti článků, což je méně, než jsem si původně přál, ale i tak jsem víceméně spokojen. Zjistil jsem, že psaní blogu, který je odborný a má mít nějakou úroveň, není příliš snadné. Nicméně nepsal jsem pouze články odborné, ale i takové, které vyjadřují můj názor nebo pojednávají o mé osobě. Nevím, jakým směrem se bude nadále můj blog ubírat, protože ze začátku jsem začal psát o mikrokontroléru Atmel 2051, avšak jemu se již nějakou dobu nevěnuji, našel jsem si totiž jinou zálibu, kterou je programování v jazyce PHP. Jelikož se jedná o jazyk, který je spjat s programováním webových aplikací, zajímám se i o oblasti, které s vývojem webu souvisí, jako je třeba JavaScript apod. Možná i napíšu o této problematice nějaký článek, ale budu se snažit o to, abych nepsal něco, co je už na českém internetu běžně rozebíráno.

Nadešel rok 2009 a s ním přijde i spousta nových věcí, ale ty jsou prozatím budoucnost a přijdou jako překvapení, snad budou převážně příjemná!

Změny v mém životě

Když se ohlédnu do roku 2008, zjišťuji, že mi přichystal několik životních změn. Některé byly zásadní, jiné třeba tolik důležité nebyly, ale přesto stojí za vzpomínání. Když to vezmu popořadě, tak první z nich (nepočítám-li nákup nového PC, či spíše notebooku, který byl pro mě také důležitou změnou) bylo ukončení studia na vysoké škole. To bylo v první polovině března a hned následující den jsem nastupoval do zaměstnání. To byla asi nejzásadnější změna v tomto roce; poznal jsem, co je to práce (myslím práci na plný úvazek). Krátce na to jsme se rozešli s holkou, což byla také dosti vážná změna. Od té doby jsem s žádnou holkou už chodit nezačal a jak to tak vidím, tak asi ani jen tak nezačnu. Během léta jsem jel po několika letech na chatu, kterou mají mí prarodiče na jižní Moravě. Moc se mi tam líbilo a oživily se mi krásné vzpomínky z dětství, které na to místo mám. Po delší době jsem si nainstaloval (v práci) operační systém Linux a naučil jsem se používat konzoli. Ke konci roku jsem se začal učit programovací jazyk PHP s propojením na MySQL databázi.

To by bylo z těch důležitých vnějších změn asi vše. Přišla i spousta změn takříkajíc vnitřních, kterých si člověk mnohdy ani nevšimne a těžko se popisují. Kdybych se ale o nich chtěl zmiňovat, tak bych asi udal příčiny těchto změn a zbytek už by se dal domyslet. První příčina byla nová práce, takže jsem změnil životní styl a myšlení. Druhá byl rozchod s holkou, což na mně také zanechalo hluboké stopy.

(dále…)

Tento den znamená pro většinu žáků základních a středních škol začátek školního roku, na rozdíl od studentů vysokých škol, kteří začínají o něco později. Pro některé je tato událost vítaná, pro jiné však nikoliv. Já, jakožto zaměstnanec školy ji vcelku vítám, protože pro mě znamená menší množství práce. Možná že to bude znít lehce nesmyslně, protože příchodem učitelů a studentů by mělo práce naopak přibýt, ale u mě tomu tak není. Letní prázdniny (lze-li to tak nazvat v mém případě) pro mě nebyly dobou odpočinku ale dřiny. Práce bylo tolik, že jsem nevěděl co dřív. A nejhorší byl poslední týden, kdy přišli do škol učitelé. Takže si tak říkám, že horší to už nebude a ze zkušenosti vím, že během vyučovacích dní se nemusím obávat přepracování. Já si tedy na začátek školního roku nemůžu stěžovat.

Jinak 1. září je výročí jedné významné události, která sice není důvodem k oslavám, ale nebylo by dobré na ni zapomínat: před šedesáti devíti lety (tedy 1. 9. 1939) začala druhá světová válka (napadení Polska Německem), která přinesla mnoho hrůz a zbytečných lidských obětí a ovlivnila dění ve světě nejen během ní, ale i na mnoho let po jejím konci. Obzvlášť Českou republiku tato válka hodně poznamenala a z jejích následků se obtížně vzpamatovávala.

Dnes ráno jsem zažil opravdu příjemné překvapení, které mi takříkajíc vyrazilo dech. Mám totiž trochu horší zrak, sice ne nějak moc, mám přibližně -1,25 dioptrií, ale i tak nevidím úplně ostře. Dříve jsem nosíval brýle, ale na ty jsem si nedokázal ani po roce pořádně zvyknout, a tak jsem asi před rokem vyzkoušel kontaktní čočky a musím říct, že mi zcela vyhovují. Je s nimi sice více práce a možná že i vyjdou dráž, avšak když si na ně člověk zvykne, nedá na ně dopustit. Brýle mi překážely v pohybu a omezovaly periferní vidění. S kontaktními čočkami mám pocit, jako kdybych viděl úplně normálně. Necítím je v očích a vidím ostře. Rozhodně bych je doporučoval nositelům brýlí alespoň vyzkoušet. Každému sice nevyhovují, ale kdo je nezkusí, těžko může vědět, jestli by pro něj nebyly tou správnou volbou.

(dále…)

Někdy v březnu či únoru roku 2006 jsem napsal článek, v němž jsem se snažil popsat svůj názor na lásku. Dnes bych jej určitě už naspal trochu jinak, možná líp, ale stále s ním víceméně souhlasím. Od doby, kdy jsem ho psal, se toho v mém životě spousta věcí změnila a i leccos jsem prožil, avšak přesto je můj názor na věc pořád stejný, či dokonce jsem se v něm utvrdil. Článek má sice podivný název, ale snažím se jím upozornit na skutečnost, která mnoha lidem v dnešní době zbytečně uniká.

(dále…)

Poslední dobou začínám opravdu přemýšlet nad tím, jestli si člověk opravdu dokáže vážit toho, co má. Každou sekundou umírá na světě spousta lidí a mnozí z nich na snadno léčitelné nemoci či hladu. Pokud bychom se však podívali do tváří malých černošských dětí, které nemají co do úst, viděli bychom častokráte krásný upřímný úsměv, který je projevem opravdového štěstí. Ano, u lidí, kteří nemají v podstatě nic, pokud to bereme z pohledu na jejich majetek. Dokonce mají nedostatek. Ale jejich bohatství je někde jinde. Dokáží se radovat z naprostých maličkostí, které nám připadají být naprosto všední. Potěší je pohled na vycházející slunce, který nás nechává chladnými.

Minimální mzda v České republice činí nějakých osm tisíc korun. V porovnání s jinými zeměmi jako je Německo, Spojené království, Francie či USA je to naprosto směšná částka. Stejně tak pokud srovnáme průměrnou mzdu. Ale pokud se podíváme na obyvatele těchto zemí, můžeme říci, že jsou opravdu šťastní? Častokráte se trápí kvůli naprostým zbytečnostem. Spousta Američanů ročně spáchá sebevraždu jen kvůli tomu, že se bojí o svůj život! A to je jen jeden z mnoha důvodů. Kolik obyvatel vyspělých zemí navštěvuje psychologa či dokonce končí na psychiatrii? A to nemluvím o tom, že při jejich vyšších mzdách a mnohdy i nižších cenách jim přesto připadají být některé věci drahé.

(dále…)

Víte, co znamená, že člověk něčeho dosáhnul? Že si opravdu zaslouží obdiv druhých? Že ostatní mohou o něm říci, že tento člověk opravdu něco dokázal? Já na to mám svůj vlastní názor. Nechci nikomu vnucovat, že je za každou cenu správný a jakýkoliv jiný je špatný. Rád si přečtu i jiné názory a jsem ochoten případně i ustoupit.

Představte si dva malíře. První z nich namaloval desítky nádherných obrazů a druhý jen několik, které nikoho pořádně nezaujmou. Pokud se budeme dívat jen na jejich obrazy, určitě se shodneme na tom, že ten první opravdu něčeho dosáhnul a ten druhý ne. Dobře, ale obrazy jsou věcí vkusu. Třeba se za pár let těch několik obrazů druhého malíře proslaví. Navíc nevíme, zda ten druhý třeba nebyl ještě úspěšný spisovatel. Z tohoto hlediska to tedy posuzovat nemůžeme.

Museli bychom tedy srovnávat úplné životy dvou lidí, abychom mohli říct, který z nich toho více dokázal. Když si představíme doktora, který zachránil život spoustě lidí a pak alkoholika, který někoho zabije a skončí ve vězení, asi nás také nejprve napadne, že onen doktor něčeho za svůj život dosáhnul, kdežto ten druhý nikoliv. Můžeme to ale takto posuzovat?
(dále…)

Jestli něco opravdu nemám rád, tak je to školský systém. Nevím, jestli je to v jiných zemích nějak lepší, ale český školský systém mi rozhodně nevyhovuje. Chápu sice, že by to jinak asi ani moc dobře nešlo, ale i tak ho nemám rád. Co mi vadí opravdu nejvíc, je učení se věcí nazpaměť. Je sice pravda, že dnešní „moderní“ školství je už více zaměřeno na samostatné myšlení a na logické uvažování, jenže nakonec to stejně vypadá tak, že jsem nucen sedět nad sešitem a učit se neskutečné množství věcí nazpaměť. Jsou lidé, kterým to vyhovuje. Třeba jsou líní přemýšlet nebo dokonce na přemýšlení moc nejsou a jde jim lépe učení se zpaměti. Chápu to, avšak já mezi ně rozhodně nepatřím. Opravdu netoužím po tom, abych někomu dokazoval, že se dokážu naučit tolik a tolik stránek. Nemám rád školský systém, nemám rád školy. Studia na vysoké škole jsem po několika měsících nechal, protože mi vysoká škola prostě nevyhovuje. Vždy jsem bral školu jako okrajovou záležitost, rozhodně jsem ji nestavěl na první místo, jenže na vysoké škole by mi to už neprošlo a já tohle měnit nehodlám. To znamená, že už možná studovat nebudu.

Je za tím však jedno veliké „ale“. Školy nemám rád, to je pravda, jenže doposud jsem na ně pohlížel jen očima studenta. Dnešním dnem se to však zásadně mění. Nastoupil jsem totiž do svého úplně prvního zaměstnání. A hádejte kde? Na škole. Přesněji řečeno na střední odborné škole, kde dělám správce počítačové sítě. Po prvním dni mám z tohoto zaměstnání vcelku dobrý pocit a je to snad poprvé, kdy jsem na školu nehleděl s nenávistí. A navíc je to poprvé, kdy mi za pobyt ve škole platí! Tím, že jsem předčasně ukončil vysokou školu, jsem si myslel, že se jí nadobro zbavím. Ale ne vždy je všechno co považujeme za naprosto špatné a nepřijatelné skutečně takové, jak se zdá. Někdy nás život skutečně překvapí, že se až sami divíme, co všechno se může vůbec stát.

Je neděle 9. března 2008. Venku je docela hezky, ale já jsem zrovna nemocný, takže se léčím a jsem zalezlý u počítače (i když to bych stejně byl, i kdybych byl zdravý). Po krátkém testování jsem se rozhodl spustit naostro svůj blog. S psaním blogu nemám zatím žádné zkušenosti, ale snad to nebude vadit. Hlavní je o něčem psát, ne? Sice ještě nemám promyšlené, jaké články se tu budou objevovat, to se ukáže časem. Mám ovšem vcelku pestré zájmy, takže to snad nebude tak těžké. Takže pokud překonám lenost, tak se určitě pokusím ostatní obohatit o své zkušenosti, zážitky, názory a kdoví co ještě. Co se zájmů týče, tak o nich se můžete dozvědět více na stránce „O mně“. Jakékoliv názory či připomínky rád uvítám (můžete je psát přímo v komentářích u daného článku nebo na moji e-mailovou adresu).