Pavel Voborský

Tento den znamená pro většinu žáků základních a středních škol začátek školního roku, na rozdíl od studentů vysokých škol, kteří začínají o něco později. Pro některé je tato událost vítaná, pro jiné však nikoliv. Já, jakožto zaměstnanec školy ji vcelku vítám, protože pro mě znamená menší množství práce. Možná že to bude znít lehce nesmyslně, protože příchodem učitelů a studentů by mělo práce naopak přibýt, ale u mě tomu tak není. Letní prázdniny (lze-li to tak nazvat v mém případě) pro mě nebyly dobou odpočinku ale dřiny. Práce bylo tolik, že jsem nevěděl co dřív. A nejhorší byl poslední týden, kdy přišli do škol učitelé. Takže si tak říkám, že horší to už nebude a ze zkušenosti vím, že během vyučovacích dní se nemusím obávat přepracování. Já si tedy na začátek školního roku nemůžu stěžovat.

Jinak 1. září je výročí jedné významné události, která sice není důvodem k oslavám, ale nebylo by dobré na ni zapomínat: před šedesáti devíti lety (tedy 1. 9. 1939) začala druhá světová válka (napadení Polska Německem), která přinesla mnoho hrůz a zbytečných lidských obětí a ovlivnila dění ve světě nejen během ní, ale i na mnoho let po jejím konci. Obzvlášť Českou republiku tato válka hodně poznamenala a z jejích následků se obtížně vzpamatovávala.

Jestli něco opravdu nemám rád, tak je to školský systém. Nevím, jestli je to v jiných zemích nějak lepší, ale český školský systém mi rozhodně nevyhovuje. Chápu sice, že by to jinak asi ani moc dobře nešlo, ale i tak ho nemám rád. Co mi vadí opravdu nejvíc, je učení se věcí nazpaměť. Je sice pravda, že dnešní „moderní“ školství je už více zaměřeno na samostatné myšlení a na logické uvažování, jenže nakonec to stejně vypadá tak, že jsem nucen sedět nad sešitem a učit se neskutečné množství věcí nazpaměť. Jsou lidé, kterým to vyhovuje. Třeba jsou líní přemýšlet nebo dokonce na přemýšlení moc nejsou a jde jim lépe učení se zpaměti. Chápu to, avšak já mezi ně rozhodně nepatřím. Opravdu netoužím po tom, abych někomu dokazoval, že se dokážu naučit tolik a tolik stránek. Nemám rád školský systém, nemám rád školy. Studia na vysoké škole jsem po několika měsících nechal, protože mi vysoká škola prostě nevyhovuje. Vždy jsem bral školu jako okrajovou záležitost, rozhodně jsem ji nestavěl na první místo, jenže na vysoké škole by mi to už neprošlo a já tohle měnit nehodlám. To znamená, že už možná studovat nebudu.

Je za tím však jedno veliké „ale“. Školy nemám rád, to je pravda, jenže doposud jsem na ně pohlížel jen očima studenta. Dnešním dnem se to však zásadně mění. Nastoupil jsem totiž do svého úplně prvního zaměstnání. A hádejte kde? Na škole. Přesněji řečeno na střední odborné škole, kde dělám správce počítačové sítě. Po prvním dni mám z tohoto zaměstnání vcelku dobrý pocit a je to snad poprvé, kdy jsem na školu nehleděl s nenávistí. A navíc je to poprvé, kdy mi za pobyt ve škole platí! Tím, že jsem předčasně ukončil vysokou školu, jsem si myslel, že se jí nadobro zbavím. Ale ne vždy je všechno co považujeme za naprosto špatné a nepřijatelné skutečně takové, jak se zdá. Někdy nás život skutečně překvapí, že se až sami divíme, co všechno se může vůbec stát.