Pavel Voborský

Dnes ráno jsem zažil opravdu příjemné překvapení, které mi takříkajíc vyrazilo dech. Mám totiž trochu horší zrak, sice ne nějak moc, mám přibližně -1,25 dioptrií, ale i tak nevidím úplně ostře. Dříve jsem nosíval brýle, ale na ty jsem si nedokázal ani po roce pořádně zvyknout, a tak jsem asi před rokem vyzkoušel kontaktní čočky a musím říct, že mi zcela vyhovují. Je s nimi sice více práce a možná že i vyjdou dráž, avšak když si na ně člověk zvykne, nedá na ně dopustit. Brýle mi překážely v pohybu a omezovaly periferní vidění. S kontaktními čočkami mám pocit, jako kdybych viděl úplně normálně. Necítím je v očích a vidím ostře. Rozhodně bych je doporučoval nositelům brýlí alespoň vyzkoušet. Každému sice nevyhovují, ale kdo je nezkusí, těžko může vědět, jestli by pro něj nebyly tou správnou volbou.

(more…)

Někdy v březnu či únoru roku 2006 jsem napsal článek, v němž jsem se snažil popsat svůj názor na lásku. Dnes bych jej určitě už naspal trochu jinak, možná líp, ale stále s ním víceméně souhlasím. Od doby, kdy jsem ho psal, se toho v mém životě spousta věcí změnila a i leccos jsem prožil, avšak přesto je můj názor na věc pořád stejný, či dokonce jsem se v něm utvrdil. Článek má sice podivný název, ale snažím se jím upozornit na skutečnost, která mnoha lidem v dnešní době zbytečně uniká.

(more…)

Poslední dobou začínám opravdu přemýšlet nad tím, jestli si člověk opravdu dokáže vážit toho, co má. Každou sekundou umírá na světě spousta lidí a mnozí z nich na snadno léčitelné nemoci či hladu. Pokud bychom se však podívali do tváří malých černošských dětí, které nemají co do úst, viděli bychom častokráte krásný upřímný úsměv, který je projevem opravdového štěstí. Ano, u lidí, kteří nemají v podstatě nic, pokud to bereme z pohledu na jejich majetek. Dokonce mají nedostatek. Ale jejich bohatství je někde jinde. Dokáží se radovat z naprostých maličkostí, které nám připadají být naprosto všední. Potěší je pohled na vycházející slunce, který nás nechává chladnými.

Minimální mzda v České republice činí nějakých osm tisíc korun. V porovnání s jinými zeměmi jako je Německo, Spojené království, Francie či USA je to naprosto směšná částka. Stejně tak pokud srovnáme průměrnou mzdu. Ale pokud se podíváme na obyvatele těchto zemí, můžeme říci, že jsou opravdu šťastní? Častokráte se trápí kvůli naprostým zbytečnostem. Spousta Američanů ročně spáchá sebevraždu jen kvůli tomu, že se bojí o svůj život! A to je jen jeden z mnoha důvodů. Kolik obyvatel vyspělých zemí navštěvuje psychologa či dokonce končí na psychiatrii? A to nemluvím o tom, že při jejich vyšších mzdách a mnohdy i nižších cenách jim přesto připadají být některé věci drahé.

(more…)

Víte, co znamená, že člověk něčeho dosáhnul? Že si opravdu zaslouží obdiv druhých? Že ostatní mohou o něm říci, že tento člověk opravdu něco dokázal? Já na to mám svůj vlastní názor. Nechci nikomu vnucovat, že je za každou cenu správný a jakýkoliv jiný je špatný. Rád si přečtu i jiné názory a jsem ochoten případně i ustoupit.

Představte si dva malíře. První z nich namaloval desítky nádherných obrazů a druhý jen několik, které nikoho pořádně nezaujmou. Pokud se budeme dívat jen na jejich obrazy, určitě se shodneme na tom, že ten první opravdu něčeho dosáhnul a ten druhý ne. Dobře, ale obrazy jsou věcí vkusu. Třeba se za pár let těch několik obrazů druhého malíře proslaví. Navíc nevíme, zda ten druhý třeba nebyl ještě úspěšný spisovatel. Z tohoto hlediska to tedy posuzovat nemůžeme.

Museli bychom tedy srovnávat úplné životy dvou lidí, abychom mohli říct, který z nich toho více dokázal. Když si představíme doktora, který zachránil život spoustě lidí a pak alkoholika, který někoho zabije a skončí ve vězení, asi nás také nejprve napadne, že onen doktor něčeho za svůj život dosáhnul, kdežto ten druhý nikoliv. Můžeme to ale takto posuzovat?
(more…)